Politika jako panoptikum aneb Krausova státotvorná alternativa
Nedávná politická krize, která ovšem plynule přešla do krize současné,
poskytla médiím skvělou příležitost vycizelovat obraz naší politické
surreality téměř k dokonalosti. Namátkou několik příkladů:
První věta večerního televizního zpravodajství v den, kdy Paroubek oznámil
rozhodnutí své strany nepřipustit předčasné volby, zněla: „Poslanci
odmítli rozpustit si sněmovnu“. Podpásová polopravda? Princip
kolektivní viny v praxi? Nebuďte přecitlivělí! Viděli jste poslední průzkum
důvěry obyvatel k politikům? Dvouprocentní menšina.
„Co říkáte tomu panoptiku s volbami, které nám připravili naši
politici?“ zeptala se televizní komentátorka v průběhu krize svého
hosta, zahraničního novináře. Novinář odpověděl, jak se na hosta sluší,
zdrženlivě, že takové věci patří k demokracii. Redaktorka však dotírala dál.
Smysl jejich slov by se dal shrnout asi takto: To koukáte, jak jsme my Češi
neschopní, hloupí a zkorumpovaní. A neumíme si vládnout, heč! Zahraniční
host se cítil evidentně trapně a tak se tu a tam snažil špitnout cosi
smířlivého. Flagelantský výlev paní redaktorky se však nezastavil. Místo
vlastního názoru, pojmenování viníka, příčin a souvislostí,
praktikovala dál oblíbené surfování na vlně všeobecné frustrace z politiky a
z politiků.
Zvláštní způsob mediální masáže pocítili na své kůži již na počátku tak
zvané „ústavní krize“ také někteří ústavní soudci. Ač sami nepolitici,
přesto jsouce součástí instituce, která je jedním z pilířů politického
systému země, dostalo se jim díky jejich překvapivému rozhodnutí pochybné
cti účinkovat v mediální reality show. Dávce patřičného „respektu“ byl
dokonce vystaven samotný předseda Ústavního soudu. Však si pan Rychetský v
nedělních televizních Otázkách postěžoval Václavu Moravcovi, poté co se
nejmenované noviny začaly prohrabovat v jeho minulosti a naprosto
nepodloženě zpochybnily jeho morální roli v disentu. Rychetský u Moravce v
neděli 4. 9.:
„ …překvapila mě míra emocí a nerozvážnosti v různých soudech nejen
politiků ale i médií, … ještě k těm médiím, opravdu se výrazně překročila
míra slušnosti a etiky.“
Umírněné výrazy o překročené míře slušnosti a etiky jako reakce na
spekulace, polopravdy a lži patrně nepřimějí dotčené noviny k omluvě a
nejsem si jist, zda ocení jejich noblesu. Nemělo by nám však uniknout, že je
zde od médií žádán respekt a elementární úcta (sic!).
Často se hovoří o tom, že politika za poslední léta zhrubla, stala se
zákeřnou a agresivní. Media se často staví do pozice strážce veřejného zájmu
a velmi často je nám sugerován zápas mezi mediálními anděly a politickými
padouchy. Každý ví, že politici bez viny určitě nejsou. Podíl novin,
rozhlasu a televize, který silně připomíná hašení požáru benzínem, je však
mimo veřejnou diskuzi.
Podstatu výsledného obrazu, který se daří vtloukat do hlavy českému
občanovi, vystihnul téměř geniálně Jan Kraus v jednom ze svých pořadů:
„Ukazuje se, že my neumíme ten stát. Protože stát máme, je náš, ale my to
nějak neumíme. Tak mě napadla taková alternativa, taky bych rád přispěl svou
troškou do mlýna. Co se tak připojit k Německu. Ne nadlouho, tak na dvě stě,
tři sta let.“ (Významná pauza, smích publika.)
Pavel
Čáslava 23.9.2009
