Co má společného respektovaný vědec světového formátu, nositel Nobelovy ceny z roku 1973 Konrad Lorenz, lékař, biolog, psycholog, zakladatel etologie (neplést s ekologií), vědy o chování živočichů, nové zoologické disciplíny a na druhé straně evropský lídr Daniel Cohn-Bendit, který vstoupil do politiky na konci 60. let jako jeden z vůdců maoistických bojůvek operujících v průběhu studentské revolty v Paříži v květnu 1968, přezdívaný tehdy „Rudý Danny“ a později za narušování pořádku z Francie vyhoštěný, aby nakonec, po různých levicově aktivistických peripetiích v 80. letech, zakotvil u německých Zelených a etabloval se jako dlouholetý poslanec Evropského parlamentu?
Sám jsem to donedávna nevěděl. Obě jména Konrada Lorenze i Daniela Cohn-Bendita jsem měl bez zjevných souvislostí spojena pouze časově s obdobím svých vysokoškolských studií na přelomu 60. a 70. let.
   Tehdy vycházející hvězda akademického světa, etolog Konrad Lorenz, byl pro pedagogy a studenty humanistických oborů autorem nových, fascinujících poznatků osvětlujících překvapivé souvislosti mezi chováním živočichů a lidí jako členů sociálních skupin.
   Jméno Cohn-Bendita problesklo občas novinovými zprávami o doznívajících studentských nepokojích na univerzitách v západní Evropě. Názory Cohn-Bendita jsme fascinováni nebyli. On a jemu podobní se řídili ideologií chaosu původem z Číny, vedené tehdy diktátorem Mao Ce-tungem. Tato asijská země byla pro nás ještě odpudivějším příkladem totality než režim, ve kterém jsme žili.
   Konrad Lorenz se u nás za socialismu moc nevydával. Samo o sobě bylo malým zázrakem, že se na univerzitách našli pedagogové, kteří cítili jako svou povinnost učit své studenty o tomto významném představiteli evropské vědy. Není proto divu, že se mi jedna z jeho knížek  dostala do ruky až poměrně pozdě.
   Asi před měsícem jsem otevřel knížku Konrada Lorenze „Osm smrtelných hříchů“, vydanou v Německu v roce 1973. Je to spíše knížka esejů, určená pro širší veřejnost, než vědecká práce. Tak trochu moralita o chování lidí z pohledu adaptivního chování zvířat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v kapitole „Rozchod s tradicí“, našel jméno současného evropského politika. To, co jsem si o něm v Lorenzově knize přečetl, mi připadá natolik výstižné a přesahující do dnešních dnů, že si dovolím, ač to nebývá zvykem, použít doslovnou citaci rozsáhlejší pasáže z Lorenzovy knihy:
 
 „Intenzivní přání prolomit všechna rodičovská veta je jediným výkladem chování rebelujících studentů Vídeňské univerzity, kteří močili a káleli na veřejnosti.
Tito mladí lidé si nejsou vůbec vědomi proč se tak podivně a bizarně chovají a uvádějí proto rozličné, často i přesvědčivě znějící výklady. Protestují vůči rodičovské lhostejnosti vůči chudým a hladovým, proti válce ve Vietnamu, proti despotismu univerzitního výboru, proti veškerým establishmentům všeho druhu. Pozoruhodně zřídka však protestují proti znásilnění Československa Sovětským svazem. Ve skutečnosti je však útok namířen šmahem proti všem starším, bez ohledu na jejich politické vyznání. Extrémně levicoví studenti útočí na extrémně levicové profesory téměř stejně často jako na profesory extrémně pravicové. Pod vedením Daniela Cohn-Bendita uráželi zuřiví komunističtí studenti Herberta Marcuse, obviňujíce ho nesmyslným způsobem mimo jiné, že je placeným agentem CIA. Tento útok  nebyl motivován jeho odlišnou politickou orientací, ale výlučně tím, že patřil k jiné generaci.
Starší generace stejně nejasně a podvědomě cítí, co tyto protesty mají ve skutečně znamenat: nenávistné urážky a vyhlášení války. Dochází pak k rychlé a nebezpečné eskalaci nenávisti, svou podstatou podobné nenávisti mezi rozdílnými etnickými skupinami, čili nenávisti nacionální. I když jsem etolog, je mi zatěžko nereagovat zlostně, vidím-li fešácký modrý kabát blahobytného komunisty Cohn-Bendita.“

Není možné si po přečtení těchto slov nepřipomenout jarní návštěvu delegace Evropského parlamentu a Daniela Cohn-Bendita, jejího významného člena v naší zemi. Nyní již nikoliv mladého revolucionáře, ale představitele mocného zeleného establishmentu. Chtělo by se říci s Goethem: Mladí revolucionáři, staří hófráti. Pan Bendit je však trochu jiný případ. Máme ještě v dobré paměti jeho agresivní extempore u prezidenta Klause během jarní návštěvy poslanců Evropského parlamentu na Pražském hradě. Ve světle citovaného úryvku z Lorenzovy knihy najdeme zjevnou konzistenci ve způsobech tohoto evropského prominenta. Inu, jak říká naše přísloví: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Pavel Čáslava 19.10.2009