Mám pocit, že nic jiného v poslední době neslyším. Jako senátor, radní, občan, posluchač rádia, divák televize, čtenář novin. Jakoby míra přerozdělovací mánie dostoupila vrcholu. Podivné názvy tak zvaných dotačních titulů a ještě divnější sémantika „cílů“ a „výzev“. Žadatelé a autoři projektů, rozuměj žádostí, šílí po jakýchsi „partnerech“. Všichni kolem mě o něco žádají. Vzduchem létají imaginární miliony. Je zlé neuspět. Kdo nedostane dotaci je odepsán, je loser, neexistuje. Nýmand, který nemá vliv, nemá známé v rozhodovacích komisích. Nežádat dotaci je však horší. Nežádat je známka nepřizpůsobení, cosi jako bezdomovectví. Věta „obejdu se bez dotací“ zní asociálně.

   Příkladem nesmyslného socialistického plánování, které postrádalo jakoukoliv racionalitu a vazbu na potřeby člověka, byla stavba továrny na zelené louce, v oblasti, kde chyběly zdroje surovin a pracovní síla. Továrna, která s šílenými náklady vyráběla zboží, jež nikdo nepotřeboval. Mezi dotačními programy bychom našli také celou řadu, obrazně řečeno „továren na zelené louce“. Kolik roztodivných projektů postrádá jakoukoliv potřebnost, protože mají svou inspiraci v hlavách prominentních úředníků, kteří ony „cíle“ a „výzvy“ vymýšlejí, si netroufám odhadovat.
   Dotační plýtvání má však jiný, horší důsledek. Vytváří iluzi, že peníze přilétly bůh ví odkud. Z Evropské unie, z ministerstva, od kraje. A tak není třeba se snažit, přemýšlet o tom co lidé potřebují nebo jak vyrábět a sloužit lépe a laciněji a nakonec jak uspět na trhu. Mám pocit, že uvažovat dnes takto kapitalisticky je až neslušné. Slovo podnikavost dostává jinou náplň. V naší době je důležité vyznat se v tlačenici (na dotace), včas rozpoznat, která fronta na ně je výhodnější a jak a koho v ní předběhnout. Jenže, jakkoliv to vypadá, že dotací je dost a každý si může vybrat tu svou, jsme všichni především plátci. Dotace jsou výsledkem přerozdělování, jehož zlaté pravidlo říká, „aby se někomu mohlo dát, musí se jinému vzít“.
    Málo platné, přerozdělování národní bohatství, bohatství kraje, města, rodiny, občana, chcete-li „hrubý domácí produkt“ nevytvoří. Jaká bud ekonomika v prostředí, kde jsou ceny zdeformovány dotacemi a kde chytráctví nahradilo podnikavost?

Pavel Čáslava 7.6.2009