V novinách převládá v poslední době názor, že pád vlády zkomplikuje proces ratifikace Lisabonské smlouvy v Senátu. Spekuluje se, že senátoři ODS se přestanou cítit vázání loajalitou vůči vládě a dají průchod převážně negativním postojům vůči Smlouvě.
   Osobně toto mínění nesdílím. Ratifikace v Senátu je totiž stejně nejistá jako dřív a pád vlády na tom příliš nezměnil. Ten, kdo spekuluje o uvolnění politických závazků, nezná prostředí senátního klubu, ve kterém se o ratifikaci bude diskutovat. Loajalita by nemusela mít v Senátu stejnou váhu jako ve Sněmovně.
   Dovolím si trochu personifikace, abych vysvětlil, co tím míním. Nejdříve několika slovy o tom, jaký je můj postoj k Lisabonské smlouvě.
   Vůbec nejsem zásadním odpůrcem silnější evropské integrace. Dokonce zastávám názor, že pevnější struktura EU může být prospěšná pro efektivní fungování tohoto soustátí. Přesto je můj postoj vůči Smlouvě dlouhodobě negativní. Nesouhlas má svůj počátek v okamžiku, kdy naši vyjednavači na rozdíl od svých polských a britských kolegů rezignovali v zájmu nalezení konsenzu na některé české národní zájmy.
   Sousloví  n á r o d n í   z á j m y  zní v období postmoderny zvlášť odporně. Prostě harampádí ze staré Evropy. Předpokládám, že se mu polští a britští vyjednavači obloukem vyhnuli. Přesto měli úspěch, když za SVÉ výjimky bojovali.
   A jsem u jádra věci. Moje výhrady směřují k dvěma výjimkám, jenž pro nás bohužel neplatí. Jsou jimi - pozastavení platnosti Charty základních práv a svobod a omezení jurisdikce Evropského soudního dvora.
   Čertovo kopýtko Charty tkví v postmoderní ideologizaci práva: v programovém rovnostářství, přebujelé antidiskriminační legislativě, zásazích do soukromoprávních vztahů, ve falešné kulturní, náboženské a genderové korektnosti vedoucí až k sebezničení.
   Evropský soudní dvůr je zase znám svým maximalistickým výkladem nového práva.  Zcela na místě jsou obavy z aktivistického zasahování této instituce do rozhodování národních orgánů. Velice hloupá námitka zní, že by to bylo vlastně dobře, vzhledem k současné „kondici“ českého soudnictví. Ó jak je mi těch Britů a Poláků líto. Nevědí, o jaká dobrodiní přicházejí, když si tvrdošíjně chtějí ponechat své prohnilé soudní systémy.
   Další podstatná výhrada směřuje k mechanismu Smlouvy, který umožňuje pomocí zjednodušeného postupu přenést kompetence na Unii bez nutnosti schválení národním parlamentem.  Poslední ze zásadních námitek směřuje proti změnám v hlasování, které ve svém úhrnu vedou k oslabení váhy středně velkých států jako je Česká republika.
   Sledoval jsem pozorně cestu, kterou česká politická scéna urazila od okamžiku podpisu Lisabonské smlouvy. Vnímám změny v postojích některých vládních a provládních politiků a rozumím tomu, že mají jiný druh odpovědnosti než zákonodárci. Z jejich strany jsou možná ve vzduchu argumenty, kterým se v politice říká strategické: „Co se stane/nestane, když schválíte/neschválíte Lisabon“. Nepodceňuji jejich váhu, ale přál bych si spíše odpovědi na otázku: „Existuje (ještě) cesta z louže?“ Z tohoto zorného úhlu chápu proces osobního rozhodování jako postupné kroky podle vlastní mapy, ve které jsou možná ještě bílá místa. Pád vlády patří do jiné mapy.

Pavel Čáslava 28.3.2009