Praha, hlasování o nedůvěře vládě. Scénka v duchu Gumáků, kterými francouzská televize přivítala české předsednictví.
   První na co člověk pomyslí, jsou mezinárodní souvislosti. Reakce zahraničních médií jsou okamžité. Od lehké štítivosti až po otevřený výsměch: „To je ale ostuda! Vidíte, vždyť jsme to říkali. To jsou ti Češi.“ V jedněch německých novinách je Topolánek přirovnáván ke kulhajícímu klaunovi. To my máme rádi. Vzpomínáte si, jak svého času řada českých novin s velkým gustem psala o tom, jak prý v zahraničí přezdívají našemu prezidentovi profesor Klaun? Ovšem tohle budeme muset spolknout a hezky rychle, protože nás čeká ještě druhá půlka předsednictví a Evropa klaunským slzám nevěří.
   Ve Sněmovně nervozita v lavicích opozice. Kdo pomýšlí na špatné svědomí strůjců pádu vlády, ať si nedělá iluze. Je třeba zakrýt vlastní leknutí. Naštěstí je po ruce osvědčená strategie útočníka: Vina je oběť.  Tak tedy více teatrální rétoriky a přidat v neurvalosti!
   Začínají politická jednání a přibývá spekulací. Kdo za kým stojí, kdo tahá za drátky. Hledá se deus ex machina neboli vodič loutek. Že by pan profesor? Nebo ten chytrý, původně přes drogy, pan doktor z Prahy? Cosi jako nové Sarajevo vyvolává potřebu oddělit „dobré“ od „zlých“. Potřeba katarze je však vnitřním zájmem jen jedné ze stran právě probíhajícího konfliktu. Pro ostatní hráče jen symptomem vnitřní slabosti soupeře.
  Téma temných stínů v pozadí pod tíhou každodenní reality brzy vyprchá. Dnes už zajímá jen lidi z branže, politiky a novináře. Zítra to bude už jen jakási kuriozita. Lidé budou mít jiné starosti. Své starosti.

Pavel Čáslava 30.3.2009