Zpravodaj APSS ČR 03/2008

Etická komise APSS ČR   Etická komise se na svém 3. jednání dne 29.1.2008 v Praze zabývala dopisem prezidenta APSS ČR předsedovi Etické komise ze dne 29. října 2007. Rozprava byla vedena k dvěma problémům uvedeným v dopise prezidenta. Na závěr jednání předseda Etické komise shrnul výsledky proběhlé rozpravy. Výsledky rozpravy byly předsedou formulovány do předběžného stanoviska, které bylo elektronicky poskytnuto členům komise k vyjádření. Na základě doplnění a oprav bylo všemi členy komise schváleno per rollam následující společné stanovisko. Problematika přijímání darů od potenciálních uživatelů pobytových služeb sociální péče jako podmínky pro uzavření smlouvy o poskytovaných službách. Etická komise konstatovala, že zákon č. 108/2006 o sociálních službách neupravuje další postup v případě, kdy poskytovatel nemá dostatečnou kapacitu k poskytnutí sociální služby všem zájemcům, a musí tak některé žadatele odmítnout s odvoláním na písmeno b), odstavec 3, § 91 výše uvedeného zákona. Zákon v těchto případech stanovuje poskytovateli povinnost vést evidenci žadatelů o sociální službu, se kterými nemohl uzavřít smlouvu dle písmene g), § 88 zákona č. 108/2006 Sb. V zákoně není upraven postup pro stanovení pořadí uspokojování jednotlivých žádostí. Vytvoření vlastních kritérií pro vnitřní pořadník je v kompetenci poskytovatelů, kteří ji ve snaze zajistit objektivnost a transparentnost svého rozhodování v praxi využívají. Volnost poskytovatele při vytváření vlastních pravidel nebo kritérií pro hodnocení žádostí je objektivně omezena tím, že nesmí odporovat zákonu a nesmí porušovat etická pravidla. V případě, že poskytovatel bude hodnotit ochotu žadatele dát poskytovateli dat jako jedno z kritérií pořadníku, dojde podle názoru komise k rozporu s tímto limitujícím principem. EK souhlasila s názorem veřejného ochránce práv, „že použití takového kritéria vede ke zpochybnění podmínky platnosti darovacího aktu, tedy svobodné a skutečné vůle dárce převést vlastnictví k věci na obdarovaného bez nároku na pro-tiplnění". V situaci rozhodovacího procesu o přijetí zájemce může být použití takového kritéria také vnímáno jako skryté vyžadování vstupního poplatku. Etická komise dále vyslovila názor, že uplatnění kritéria poskytnutí daru v jeho negativní formě (posuzování žadatele, který dar neposkytnul) v sobě nese rovněž riziko obcházení ustanovení odstavce (3) § 91 zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., který vyjmenovává závazné podmínky, za kterých je možné odmítnout uzavření smlouvy. Etická komise hodnotila jako legitimní vůli zřizovatelů zařízení sociálních služeb rozhodovat o podmínkách užívání svého majetku a služeb, které financuje nebo spolufinancuje. Výkon práv zřizovatele však musí dbát platných právních norem. V tomto konkrétním případě, který Etická komise posuzovala by se však jednalo o zasahování do práva žadatelů a nerespektování platných principů soukromého práva. Kromě toho musí zřizovatel také brát v úvahu, že jisté omezení jeho práv vyžadují některá ustanovení zákona č. 106/2006 Sb, například výše zmíněný odstavec 3, § 91 zákona č. 108/2006 Sb. Etická komise tímto stanoviskem nevylučuje možnost, že by žadatel před nástupem nebo po nějaké době po nástupu poskytnul zařízení sociálních služeb dar. Avšak pouze za předpokladu, že bude dodržen postup, který ochránce lidských práv vyjádřil ve své zprávě slovy: „aby dar nemohl být chápán jako podmínka nástupu a nezměnil se fakticky v poplatek." To vyžaduje použít takový postup, aby jednání o darovací smlouvě, podepsání darovací smlouvy a zaúčtování přijatého daru nemohlo být dáváno do žádné souvislosti s procesem jednání zájemce a poskytovatele o uzavření smlouvy o poskytování sociální služby. Ochránce lidských práv doporučuje transparentní postup, etická komise se domnívá, že k průhlednosti postupu by přispěla poskytovatelem veřejně deklarovaná pravidla pro přijímání darů od žadatelů nebo uživatelů, která by kromě jiného explicitně vylučovala jakékoliv zvýhodnění dárce. Etická komise konstatovala, že současná právní úprava v otázce vedení evidence žadatelů o sociální službu, se kterými nemohla být uzavřena smlouva, nedává poskytovatelům příliš vodítek. Na druhé straně je však třeba říci, že podrobnější, kasuistické vymezení v sobě skrývá nebezpečí nadbytečného zasahování státu do práv uživatelů zákona. Faktem zůstává, že mezi odbornou veřejností je kolem problematiky vedení pořadníků žadatelů a hodnocení žádostí mnoho nejasností. Etická komise vyslovila návrh, aby Asociace poskytovatelů sociálních služeb převzala v této problematice určitou iniciativu. Proto doporučuje orgánům Asociace iniciovat odbornou diskuzi (konferenci) poskytovatelů, zřizovatelů a dalších odborníků na téma evidence žadatelů o sociální službu a hodnocení žádostí. Diskuze o účelnosti, etičnosti a zákonnosti používaných systémů by přispěla ke kultivaci dobré praxe v této oblasti. Problematika definování nedoplatků uživatelů jako tzv. dluhu vůči poskytovateli (bez ohledu na to, zda je vymáhán či nikoliv). Někteří provozovatelé pobytových sociálních služeb zastávají názor, že rozdíl mezi jimi stanovenou výší úhrady a skutečnou úhradou u osoby, která nezaplatí plně stanovenou výši z důvodu nižších příjmů, při použití odstavce (3) §73 zákona č. 108/2006 Sb., lze považovat za dluh této osoby. Veřejný ochránce práv konstatoval, že citovaná právní úprava je „na první pohled nepříliš jasná" a zákon žádné další vysvětlení neposkytuje. Veřejný ochránce zmínil některé poskytovatele, kteří s odvoláním na smluvní volnost soukromoprávních vztahů zajišťují výše zmíněný rozdíl mezi stanovenou a skutečně zaplacenou cenou ve smlouvě o poskytnutí sociální služby. Ochránce práv má za to, že takový výklad zákon neumožňuje. Jeho hlavní argumenty lze shrnout: a) Podle judikatury ústavního soudu může být ingerence státu do soukromoprávních vztahů vyšší v oblastech dotýkajících se sociálních práv. Jedním ze veřejnoprávních zásahů do autonomie vůle smluvních stran je ustanovení odst.(3) § 73 zákona. b) Z některých ustanovení zákona č. 108/2006 lze dovodit, že úmyslem zákonodárce nebylo přenést veškeré náklady za služby plně na uživatele, c) Konstrukce důvodů, pro které může poskytovatel odmítnout poskytnutí služby (uzavření smlouvy) neobsahuje nedostatek finančních prostředků na straně zájemce o službu. Ochránce veřejných práv odmítnul argumentaci pro smluvní zajištění tzv. dluhu citací § 91 ZSS, který umožňuje použít pro uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby ustanovení občanského zákoníku. Hodnotí takovou praxi jako obcházení zákona. Etická komise respektovala právní interpretaci veřejného ochránce a připojila svůj laický názor, že smyslem odst. (3) § 73 je snaha zákonodárce zajistit finanční dostupnost pobytových sociálních služeb také pro občany s nižšími příjmy. Etická komise dále vedla rozpravu o praxi některých poskytovatelů, kteří se nepokoušejí zajišťovat tzv. nedoplatky uživatelů ve smlouvách a volí „měkčí" variantu pouhého evidování a vykazování domnělých dluhů. Komise se shodla na názoru, že chápání nedoplatků v termínech soukromého práva (jako dluhů) je nejen nesprávné, ale může být rovněž eticky problematické. Takový přístup v sobě skrývá riziko nerovného přístupu k uživatelům, otevřeného nebo skrytého. Nemusí jít nutně o otevřenou snahu poskytovatele vytvářet neoprávněné rozdíly v obsahu a kvalitě poskytovaných služeb zdůvodňovanou domnělými dluhy. Samotné nesprávné zacházení s informacemi o rozdílech v placení úhrad může vést k porušování práv uživatelů. To může mít různé formy od „pouhého" zveřejňování tzv. dluhů až po jejich předhazování ze strany personálu v některých situacích denního života zařízení. Nesporným faktem však zůstává, že zákon ukládá poskytovatelům pobytových sociálních služeb v § 73 nést určité náklady za služby pro některé uživatele. Etická komise z tohoto faktu dovodila, že rozdíl mezi stanovenou cenou za sociální službu a skutečně zaplacenou lze považovat za speciální druh zákonného nákladu, jestliže vznikl uplatněním příslušného ustanovení § 73. Etická komise vyslovila názor, že snahy poskytovatelů účetně evidovat a ekonomicky analyzovat tento druh nákladů jsou legitimní a správné. Je však důležité je chápat důsledně jako ekonomickou kategorii, nikoliv jako jiný název pro totéž. Použití informací tohoto druhu nesmí překročit meze účetní evidence a ekonomických rozborů. Etická komise konstatovala, že jakékoliv neoprávněné zveřejňování těchto nákladů ve spojitosti se jmény uživatelů může být také v rozporu se zákonem o ochraně osobních informaci. PhDr. Pavel Cáslava